CETINJE A NJEGUŠI

výlet v Černé Hoře

 /  / Reporáže z cest / Černá Hora 2018 / Cetinje a Njeguši

Výlet Montenegro tour jsme si zakoupili od delgátky za € 35,00. Po snídani jsme se přemístili na autobusovou zastávku na Jadranské magistrále, kde nás v 8:00 hodin vyzvednul autobus. Cestou jsme se ještě zastavovali pro účastníky v Bečići a Budvě. Přistoupila k nám také průvodkyně. která nám poskytovala informace nejen v místech zastávek výletu, ale také o všech zajímavostech po cestě a obecně i o životě v Černé Hoře. Přistěhovala se sem z tehdejšího Československa před mnoha lety, měla tedy znalostí hodně. Z Budvy jsme začali stoupat silnicí M-10 do lovčenského masivu. Tato nedávno zrekonstruovaná silnice vede do Cetinje a dále do hlavního města Podgorica. Kousek před tunelem Brajiči jsme zastavili, abychom se podívali na nádherná panoramata Budvanské riviéry. Před sebou jsme měli jako na dlani Budvu, Bečići, ostrov Sveti Nikola i Sveti Stefan a celé pobřeží Budvanské riviéry směrem k Buljarica. Už z autobusu, kousek dál za tunelem, jsme potom obdivovali trosky tvrze Kosmač, která se rozkládá nad vesnicí Brajiči. Je to nejjižnější pevnost Rakouska-Uherska ze 40. let 19. století a rakouští vojáci v ní byli až do roku 1918. V horském průsmyku Seostik, ve výšce 876 metrů, jsme se ocitli na trojmezí opštiny Budva, Bar a Cetinje. Odtud se nám už nabízely výhledy na Lovčen na západě a severozápadě a ke Skadarskému jezeru s pohořím Rumija a k Albánii s pohořím Prokletije na východě a severovýchodě.

Pohoří Lovčen se stalo ústřední oblastí celého výletu. Objeli jsme ho celé dokola. Podle Lovčenu byla Černá Hora pojmenovaná. Jeho skály od Jadranu za pěkného počasí září a když se obloha zatáhne, tak zčernají. Jedná se o vápencové pohoří s krasovými jevy, často pokryté lesy a alpinskými loukami. Centrální část pohoří byla vyhlášena v roce 1952 národním parkem. Nejvyšším vrcholem je Štirovnik (1748 m) s vysílačem a vojenským objektem. Pro veřejnost je uzavřen. Druhým významným vrcholem je Jezerski vrh (1657 m). Na vrcholu se nachází Mauzoleum Petara II. Petroviče-Njegoše a také jeho mramorová socha v nadživotní velikosti. Kousek pod vrcholem je Lovčenské jezero. V národním parku roste mnoho chráněných rostlin a žije mnoho chráněných živočichů. Národní park je protkán turistickými stezkami, především v jeho severní části. Výstup na Jezerski vrh k mauzoleu je pro Černohorce věcí cti. Autem je možné dojet až na parkoviště těsně pod vrcholem, odkud vede schodiště až nahoru.

Bečići a Budva
Bečići a Budva
Královský kostelík
Královský kostelík
Cetjinský klášter
Cetjinský klášter
Biljarda, palác Petara II.
Biljarda, palác Petara II.

Dojeli jsme do Cetinje a zaparkovali na centrálním parkovišti v blízkosti hlavních památek. Město vzniklo v 15. století na úpatí pohoří Lovčen, v krasovém poli, ve výšce 670 metrů. Jméno získalo od řeky Cetina. První zmínky jsou z roku 1440. Přibližně o 10 let později zde byl vybudován kostel Vlaška crkva. V roce 1482 odešel před Turky do Cetinje vůdce Černohorců Ivan Crnojevič a vybudoval zde svůj palác. O dva roky později tady postavil klášter. V roce 1493 zde byla vytištěna první kniha. Klášter se stal sídlem vladyků, teokratických vládců Černé Hory. V 16. a 17. století bylo město vystaveno mnoha nepokojům, byl zničen palác i klášter a vývoj města stagnoval. Až za vlády dynastie Petrovič-Njegoš, kterou založil v roce 1697 Danilo I. Petrovič-Njegoš, začalo město opět prosperovat. Nejvíce za vlády Petara II. Petroviče-Njegoše, později za vlády Nikoly I. Petroviče. Od roku 1878 do roku 1918 byla Cetinje hlavním městem nezávislé Černé Hory, stejně tak později Jugoslávie. Od roku 1946 se stal hlavním městem Titograd, nynější Podgorica. Město Cetinje se stalo symbolem nezávislosti národa a celé je vlastně muzeem. Je také sídlem prezidenta a mnoha zahraničních zastupitelství.

První naše zastávka byla u kostela Dvorska crkva. Kostel byl postaven v roce 1866 na zbytcích původního kláštera. Je v něm pohřben zakladatel Cetinje Ivan Crnojevič a také král Nikola I. se ženou Milenou. Popošli jsme o kousek dál k bývalé královské rezidenci Petara II. Petroviče-Njegoše, zvané Biljarda, z roku 1838. Opevněný palác byl pojmenovaný podle kulečníkového stolu, který si Petar přivezl z Itálie. Palác je obehnaný kamennou zdí a v každém rohu má obrannou věž. Jako královská rezidence sloužil do roku 1867, kdy se královská rodina přestěhovala do paláce krále Nikoly I. V současné době je součástí Národního muzea Černé Hory. Zajímavostí je reliéfní mapa Černé Hory v měřítku 1:10000, umístěná ve zvláštním pavilonu. Za palácem jsme obdivovali Cetinjský klášter. Založil ho v roce 1701 vladyka Danilo I. Ten má mauzoleum nad klášterem, na vrcholu Orlov krš. Zajímavým architektonickým prvkem kláštera jsou mnišské cely, konaky, vestavěné ve dvou patrech do skály. Součástí kláštera je i kostel se zvonicí, hradby a hřbitov. Obešli jsme Biljardu z druhé strany a přišli jsme k soše Ivana Crnojeviče z roku 1982. Naproti této sochy, na začátku náměstí Dvorski Trg, stál Královský palác krále Nikoly I. Ten ho nechal postavit v roce 1863. O dvě křídla byl rozšířen v roce 1871 a konečnou podobu získal v roce 1910. Stejně jako Biljarda, je i palác součástí Národního muzea Černé Hory. Za palácem se rozkládá královská zahrada. V okolí náměstí jsme nakoupili suvenýry v místních stáncích a vydali jsme se k Modrému paláci, který je v současné době rezidencí černohorského prezidenta. Královskou zahradou jsme došli zpět k autobusu, kterým jsme pokračovali směrem k Lovčenu.

Modrý palác
Modrý palác
Cetinje
Cetinje
Zřícenina v sedle Čekanje
Zřícenina v sedle Čekanje
Njeguši a Lovčen
Njeguši a Lovčen

Serpentinami jsme stoupali po hranici národního parku. Pohledem zpět jme měli Cetinje jako na dlani. Za obcí Dubovik jsme zastavili na rodinné včelí farmě, kde jsme měli možnost si prohlédnout a zakoupit včelí produkty. Odtud už to bylo kousek do sedla Čekanje (1006 m), ve kterém se k sobě choulila skupinka zřícených kamenných domků. Serpentinami jsem sjeli do obce Bukovica pod stejnojmennou horou Bukovica (1211 m). Už brzy cestu zkrátí nový tunel Njeguši. Při cestě serpentinami se nám ukázaly vrcholy Jezerski vrh a Štirovnik z druhé strany pohoří Lovčen. Před námi už byla obec Njeguši s rodným domkem Petara II. Petroviče-Njegoše, ve kterém je nyní malé muzeum. Místní obyvatelé vyrábějí z ovčího mléka njegušský sýr a na místním zdravém vzduchu suší šunku - pršut - zavěšenou na trámech. Njegušský pršut je značkou delikatesy vyhlášené po celém světě. V restauraci Njeguška sijela byla pro nás přichystaná ochutnávka těchto místních specialit.
[Následující kapitola: Boka Kotorska a Kotor]