PŘÍRODNÍ PARK BIOKOVO
Přírodní park v Chorvatsku
/ / Reporáže z cest / Chorvatsko 2010 / Přírodní park Biokovo
Biokovo je pohoří, které vystupuje jako mohutná strmá stěna téměř dva kilometry nad Jaderské moře a nabízí nezapomenutelné panoramatické výhledy na Makarskou riviéru a Zabiokovlje. Do vnitrozemí spadá pohoří pozvolně. Je součástí Dinárské soustavy a nejvyšším vrcholem je Sveti Jure (1762 m), druhý nejvyšší vrchol Chorvatska. Délka pohoří je přibližně 35 km a šířka 9 km. Na severozápadě ho odděluje od pohoří Mosor sedlo Dubci, na východě od pohoří Rilić sedlo Kozica. V pohoří Biokovo se nachází díky vápenci řada krasových jevů ve formě závrtů a škarp. Pohoří je bez vodních toků. Veškerá vláha pochází z deště nebo sněhu. Bohatá flóra je zastoupená od oliv a cypřišů v nižších polohách až po alpskou květenu ve vyšších polohách. Především v severních bukových lesích žije vysoká zvěř, ze šelem vlk, ale i medvěd. Pro turisty jsou nebezpeční jedovatí hadi, např. zmije růžkatá.
I když jsme bydleli od nejvyššího vrcholu Sveti Jure 6,5 km pěšky po značených trasách, rozhodli jsme se na něj vypravit autem po vysokohorské silnici vedoucí napříč celou východní větví pohoří Bikovo a poznat tak jeho velkou část včetně výstupu na vrchol Vošac (1421 m). Po snídani v apartmánovém domě Haus Marina ve vesnici Veliko Brdo jsme sjeli do města Makarska a po silnici Jadranska magistrala jsme dojeli na konec města, kde jsme se napojili na silnici D512, po které jsme dojeli až na křižovatku se silnicí 6198 vedoucí do Podgory. Pokračovali jsme ještě kousek po D512 na parkoviště u začátku horské silnice Biokovska cesta. Tady stál kiosek, ve kterém jsme si zakoupili za HRK 35,00 vstupenku. Bylo 8:00 a jak jsme později zjistili, čas nejvhodnější pro začátek dobrodružné cesty po silnici, která byla často široká jen pro jedno auto a klikatá jako pruh na hřbetu zmije, hojně zde žijící.
Nejdříve jsme projížděli bukovým lesem po relativně široké cestě. Na trase dlouhé 5 km jsme vystoupali 500 výškových metrů. Jakmile jsme opustili les, zdolali jsme serpentinami dalších 100 výškových metrů. Pod skalní stěnou jsme z vyhlídky obdivovali hluboko pod námi přímořské letovisko Podgora a za ní se v Jaderském moři táhnoucí ostrov Hvar. Popojeli jsme výš k restauraci Vrata Biokova, nad kterou stál kostelík Sv. Ilja. Zastavili jsme u kapličky, od které vedla stezka směr Podglogovik a Saranač. Naskytl se nám pěkný pohled na vrcholy Glogovik (1142 m) a Unišća (1308 m), na druhé straně Čelišnik (1086 m). Pokračovali jsme po Biokovska cesta po náhorní plošině a před námi byla dvojice vrcholů Ravna Vlaška (1350 m) a Viskovac (1409 m) a na chvíli vedle nich i Zavodi (1293 m). Míjeli jsme pozůstatky kamenných staveb, dokladující zdejší osídlení.
Projeli jsme kolem skalního útvaru Vilenjača a spatřili jsme další vrcholy. Napravo Lađena (1435 m) a před námi Sinjal (1335 m). Projížděli jsme kolem úhledně do dvou pater vyskládaných dřevěných všelích úlů. Cestou se nám nabídly další vyhlídky na pobřeží, tentokrát na Tučepi, Slatina a pobřežní skalisko Gradac. Měli jsme také jako na dlani Bluesun Hotel Alga. Projeli jsme kolem horské chaty Pod javorom a kamenné chaty pod Rasovo brdo (1394 m). Za tímto vrcholem jsme už poprvé spatřili Sveti Jure. Mezi vrcholy Prženovac (1363 m) a Stipkovac (1423 m) jsme dojeli k odbočce vedoucí k horské chatě Pod Vošacom. Spatřili jsme i samotný Vošac s horskou chatou na jeho vrcholu. Bikovska cesta nás vedla dál mezi skálami. U zrezivělých svodidel se občas objevila i další zábrana v podobě tyčí a ocelového lana. Projeli jsme kolem vrcholů Kadulja (1441 m) a Veliki Troglav (1658 m).
Čekalo nás závěrečné stoupání serpentinami na Sveti Jure. To jsme zvládli a zaparkovali jsme na malém parkovišti pod vrcholem. Sveti Jure je skalnatý vrchol s malou plošinou, na kterém je v uzavřeném areálu budova s televizním a telekomunikačním vysílačem. U vrcholu se nachází malá kaple Sv. Jure z roku 1968. Původní kostel tady stál už ve 12. století. Otevřel se nám panoramatický výhled na náhorní plošinu s krasovým reliéfem. Z ní se zvedaly vrcholy a mezi nimi se rozkládala mnohá různě hluboká údolí. Z mnoha vrcholů stojí za zmínku Veliki Troglav, Vošac, Štropac, Mali Borovac, Borovac, Veliki Šibenik a Sveti Ilja. Na druhé straně se rozkládalo Zabiokovlje. Za ním pak v mlhavém oparu už panorama pohoří v Bosně a Hercegovině. Až jsme se nabažili, opatrně jsme se s autem spustili serpentinami dolů do oblasti Kupusnjak, odkud jsme přejeli na parkoviště u začátku stezky na Vošac.
Krásnou biokovskou přírodou jsme začali stoupat směrem k vrcholu Štrbina (1338 m) a v polovině cesty jsme zahnuli doprava k závěrečnému výstupu. Cestou se nám nabídl pohled i na vrchol Sveti Jure. Především jsme však obdivovali horskou květenu, která se nám představila v pestrých barvách. Na vrcholu nás čekala horská chata, která byla vybudovaná po druhé světové válce pro vojenské účely. Brzy však byla opuštěná a po několik destiletí chátrala. Zrekonstruovali ji a v současné době ji spravují členové SAK Ekstrem. Od chaty se nám otevřela nádherná vyhlídka na Makarskou riviéru přímo pod námi. Jako na dlani jsme měli město Makarska. Poznávali jsme i Haus Marina, ve kterém jsme byli ubytovaní. Prohlédli jsme si i další vrcholy Biokova, které jsme měli před sebou z jiné perspektivy, než cestou na vrchol Sveti Jure nebo i přímo z něj.
Sestoupili jsme zpět na parkoviště a vydali jsme se silničkou po krasové náhorní plošině směrem k restauraci Vrata Biokova. Tentokrát byla cesta složitější, protože jsme potkávali turisty, kteří se rozhodli k jízdě nahoru o něco později. Naštěstí bylo na cestě mnoho míst, kde se dalo vyhnout. Od Vrata Biokova jsme už serpentinami sjeli dolů k silnici č. D512, která nás dovedla do města Makarska a následně silnice č. D8 Jadranska magistrala k odbočce do Veliko Brdo. Chvíli po dvanácté hodině jsme byli v apartmánu a po obědě a krátkém odpočinku jsme strávili zbytek dne na pláži.