DĚČÍNSKO

 /  / Turistická kronika / 1979 / Děčínsko

4.-11.8.1979.

A už je tu dovolená. Nohy máme vytrénované od dálkových pochodů. Turistické nářadí připraveno a s ním mapa Děčínska.

4.8. Odpoledne vystupujeme na nádraží v Děčíně za velkého řinčení pouličního provozu a houkání remorkérů. První, co jsme uviděli, byla vysoká skála po levé straně Labe s restaurací na vršku (jak jsme se informovali) a děčínským zámkem na straně protější, osídleným sovětskými vojáky. Před sebou jsme měli Děčín s ocelovým mostem tak, jak ho známe z fotografií. Prošli jsme po něm a kolem zámku jsme přešli do kempu, kde jsme se ubytovali. Celou noc nás probouzelo rachocení vlaků po železničním mostě.

5.8. Ráno jsme se probouzeli za citelného chladu. Nad Labem se válely husté chuchvalce mlhy. Z vyhlídkové lodi, která s námi plula do Hřenska, toho moc vidět nebylo, sem tam vykoukla nějaká skála, jedna dokonce utržená si proklestila cestu lesem až k řece. V Hřensku upoutaly naši pozornost značky největších povodní dosahujících až do prvního patra hotelu. Zima s námi třásla a proto jsme svižným krokem s tradičním nákladem na zádech upalovali pryč. Červená značka nás vedla stále výš a výš, mlhy ubývalo a sluníčko začalo příjemně hřát. Pod převislou skálou, kde sloužili čeští bratři poslední mši před útěkem do Saska, jsme posvačili. V poledne jsme stáli na největším pískovcovém mostě v Evropě - Pravčické bráně. Dvě hodiny jsme tu trávili pozorováním okolí a práce horolezců přímo pod námi. Jen čas nás donutil sestoupit dolů a kolem bizardních pískovcových útvarů a hlubokých strží, jsme došli na Mezní Louku. V příjemném, klidném a čistém prostředí kempu jsme rozdělali stan. Večer jsme si udělali malou procházku do Mezné.

6.8. Dnes jsme si naplánovali celodenní výlet s lehkým batohem. Prošli jsme přírodními rezervacemi na říčce Kamenici - částečně propluli na loďkách - Dolní a Divokou soutěskou do Hřenska. Po obědě jsme vystoupili na vyhlídkové skály nad Labem a odtud jsme pokračovali lesem do Janova a Růžové. Před námi se tyčil osamělý kuželovitý Růžovský vrch (619 m). Tento jsme zdolali a ze Srbské Kamenice jsme se vrátili romantickou krajinou zpět do tábořiště.

7.8. Za horkého dne jsme provedli přesun do Jetřichovic. Při cestě jsme si prohlédli Malou Pravčickou bránu, Loupežnický hrad a všechny ostatní vyhlídky. Potkávali jsme spoustu německých turistů, českých jen ojediněle.

8.8. Brzy ráno jsme se vypravili do prudkého stoupání, po schůdcích vytesaných v pískovci a nakonec po žebřících na Mariinu skálu. Na samém vršku je posazená a zaklíněná dřevěná rozhledna, zabírající větší plochu, než je špička skaliska. Zbytek dne jsme trávili vařením na ohni a praním velkého prádla v řece Kamenici, u které bylo veřejné tábořiště.

9.8. Nejdelší celodenní výlet 42 km byl poslední a nejpěknější. Z Jetřichovic jsme prošli pohádkovou krajinou kolem Kamenice do Studeného. Při cestě na Studenec (733 m) si taťka vyzkoušel jak kope elektrické oplocení pro krávy. Tady se nám udála tato příhoda. Vrchol Studence byl přírodní rezervací s uchovaným bukovým pralesem. Šli jsme málo znatelnou stezkou, vysokou travou a mokří do pasu, když se nám postavil přes cestu v desetimetrové vzdálenosti statný kamzík. Překvapeni navzájem jsme se prohlíželi. Nikdo nechtěl uvolnit cestu první. Taťka se odhodlal a mávnutím ruky chtěl kamzíka odehnat. Tento zaprskal a zaujmul bojový postoj s parůžky namířenými proti nám. Lekli jsme se, ale zůstali jsme stát na místě. Kamzík po chvíli postupnými úskoky zpět a stálým pozorováním nás se vzdálil. My jsme rovněž urychleně vyklidili prostor, ani jsme si nevzpoměli na rozhlednu, která se tu nacházela. U myslivny Křížový Buk jsme odbočili směrem na Mlýny a vesnici Prysk. Mezi Práchní a Kamenným Šenovem jsme obdivovali zvláštní čedičovou skálu (Varhany). Kolem skláren jsme došli do České Kamenice a přes Kunratice na horskou louku u Větrného vrchu. Tu se nám značka ztratila, ale díky dobré orientaci jsme se skalními koňony vrátili zpět do tábora.

10.8. Po odpočinku a dobrém zálesáckém obědě jsme pobalili výstroj a autobusem odjeli do Děčína. Tu nás uvítala opět vlezlá zima, že jsme neměli chuť se vykoupat v thermálním bazénu.

11.8. Nakoupili jsme loupežnickou klobásu (Pavel ji nejedl, myslel že je z lidí) a odjeli jsme místenkovým rychlíkem v první třídě za poslední peníze domů.