Úvod / Kronika

NAPŘÍČ SLOVENSKEM: 6. ČÁST - STRÁŽOVSKÉ VRCHY  

naše turistická historie  

15. - 28. července. Fačkovské sedlo - Trenčín. 66 km.

NA VELKÝ MANÍN - 15. ČERVENCE 1990.

Na Strážovské vrchy jsme se těšili již dlouho dopředu, ale auto jsme dávali do pořádku až na poslední chvíli celou sobotu. Potom jsme těžce sháněli benzín, celý týden nebyl k sehnání. V neděli jsme vstávali ve čtyři hodiny. O pěti jsme vyjížděli a o čtvrt na devět jsme stáli v kempu při Manínské soutěsce. Zaplatili jsme si pět nocí. O půl desáté jsme se již nemohli dočkat a vyrazili jsme na první túru. Předtím jsme postavili stan a přitom jsme přišli na sousedku - velkou myš, obývající kemp již před námi. Přímo od kempu jsme vystupovali já, mamka a Renatka serpentinami na Velký Manín (891 m.n.m.). Kyselka, která tu měla pramenit, netekla. Mamka měla ve Vídni silonové punčochy a při velkém vedru ji zrudla lýtka. Měla velké obavy o své nohy. Z vrcholu výhled nebyl, ale o pětset metrů dále jsme shlíželi na Povážskou Bystrici z ptačí perspektivy. Při sestupu loukami se výhledy měnily každých sto metrů. Příroda je zde překrásná. Louka měla medovou vůni a nad ní poletovala spousta motýlů a čmeláků. Mamka nám podávala odborný výklad. Jiné to bylo, jak jsme se dostali do Povážské Bystrice. Kolem nás svištěly motocykly, kličkovaly mezi autobusy a auty a vytáčely motory na plné obrátky. Předpisy pro ně neplatily. Konalo se zde právě mistrovství světa motocyklů enduro. Do Povážské Teplé jsme odjeli vlakem. Do kempu jsme odcházeli pěšky. Po cestě jsme zaregistrovali jedno čapí hnízdo, snědli zmrzlinu a vypili teplé pivo a mošt.

NA SUĽOVSKÝ HRAD A MANINSKOU TÍSŇAVOU - 16. ČERVENCE 1990.

Autobus jel od kempu o třičtvrtě na sedm až do Vrchteplé. Tu končila silnice. Dále jsme šlapali pěšky. Překročili jsme jeden kopec a ukázala se nám podkovovitá hradba Suľovských skal. Uvnitř podkovy ležela vesnice Suľová. Došli jsme k chatě téhož jména a od ní jsme vystupovali přímo do skal a na jejich plošiny. Na hoře rostl les plný různě tvarovaných borovic a buků. Stoupali jsme stále na vyšší a vyšší skály. Gotická brána - skupina sloupovitých skal při Suľovské soutěsce. Na jedné skalní plošině s výhledem na lom a dědinu Jablonné jsme svačili. A opět jsme vystupovali. Ukazovaly se nám další skalní bloky. Mezi posledními byla vklíněna zřícenina Suľovského hradu. Jak byl těžko přístupný jsme poznali při sestupu na loučku v sedle pod hradem, kde se také nacházela studánka. Zpět k chatě Suľová vedl pěkný, stále klesající chodníček lesem. Po pravé straně se nám ukázala skála připomínající psa, jak vyje na měsíc. Co se nám nikdy dříve nestalo, stalo se teď. Fotoaparát zůstal doma. Kousek nad čumákem psa visel měsíc, opravdový na obloze a v úplňku. Za chatou vedla táhlá lesní cesta na louku na Vrchteplou. Za velkého vedra jsme tam vystoupali. Na obzoru se nám rýsoval hřeben Strážovských vrchů na levo s Kľakem a na pravo se Strážovem. Kolem devastované louky od krav jsme přišli k prameni vody. Tento vkusně upravili a svedli k cestě tři občané Vrchteplé a pět dalších úředníků tuto stavbičku schvalovalo, jak hlásala tabulka. Ještě jsme odbočili na vršek s pomníkem, odkud jsme přehlédli celou vesnici. Autobus nejel, šli jsme na tábořiště pěšky. Renatka už nechtěla jít, ale když se ukázala tabule s časem půlhodiny do kempu, šla dál. Skály v Manínské soutěsce sevřely silnici tak, že na potok nezbylo místo a musel pod silnici. Přišli jsme do cíle minutu před autobusem.

BRADA A SUĽOVSKÝ VODOPÁD - 17. ČERVENCE 1990.

Ráno zaťukal na stan déšť. Vstávali jsme o půl osmé a nepoznali jsme, že by pršelo. Po snídani jsme odjeli do Hrabového a odtud jsme vystupovali nad vesnici, přes velkou louku, bukový les do sedla Brady. Brada (816 m.n.m.) se nám předváděla každou chvíli a poznat ji musí každý, protože je to opravdu brada. Máme žízeň a tak si zacházíme k pramenu na loučce pod Suľovským hradem. Pozorujeme veverku, jak si nese oříšek do brlohu. Vracíme se do sedla a pokračujeme po hřebeni se skály na skálu a shlížíme na Suľov, který je dnes na jihu. Brada je těsně nad námi a hrad napravo pod námi. Po zelené značce scházíme lesem. Slyšíme slabé prasknutí. Každou chvíli se ozývá znovu. Jdeme po zvuku. Tyto zvuky vydává vidlicovitý strom, který se pomalu rozlamuje. Narážíme na potůček. Ze dvou studánek, které ho napájejí, se napájíme i my. Dostáváme se ke skalám s nejrůznějšími tvary. Poznáváme hlavu koně, stojícího muže. Ty, co jsou těsně u chodníčku, vlhnou a z puklin vykukují kvetoucí trsy modrých zvonků. Docházíme pod Suľovský vodopád. To padá malý potůček z patnáctimetrové výšky. Pomocí řetězů vystupuji s Renatkou až nad vodopád. Mamka nás pozoruje. Do Hlboké nad Váhou je to kousek. Mamka nás upozorňuje na novostavby, to je její slabost. Do Hrabového se vracíme kolem silnice. Je tu pracovní ruch, celá se dává do pořádku i s okolím. Jak přijíždíme autem do kempu, jsme svědky napasovaného osobáku do autobusu a jsme rádi, že v něm nesedíme.

NA KAČKU A DO ŠARKANÍ DÍRY - 18. ČERVENCE 1990.

Vycházíme, obklopeni ovečkami, ze Suľova do sedla Pastúch. Po cestě se paseme na malinách a jahodách. Ze sedla na hřeben je to kruté. Po hřebeni to jde. Úzký chodníček vede z jedné skalní plošiny na druhou. Z každé je překrásný výhled. Z jedné vidíme bílou tečku. To je naše auto u Suľovské chaty. Značně se ochladilo. Na Kačce (822 m.n.m.) se zapisujeme do vrcholové knihy. Sestupujeme do nejkrásnějších míst Suľovských skal. Je tu jako v pohádce. Mohutné skalní bloky ční do značné výše, mezi nimi rovné buky. Pod buky spadlé listí. Nikde žádný keř, žádná tráva. Samé listí a skála. Šero - slunce tu nesvítí. To všechno umocňuje náš dojem z těchto míst. Díváme se z dálky na mamku, jak se v tom pohybuje a připadá nám jako trpaslík mezi obry. Na loučce pod skalami mamka s Renatkou odpočívají. Jdu vyhledat jeskyni Šarkaní díru. Nacházím ji a po prohlídce se vracím značně vyčerpán. Pramen vody kousek dál je jako na objednávku. Když se vracíme autem zpět, upoutal nás v Jablonovém velký shluk lidí. Hledáme příčinu. Jen hlava jí vykukuje z betonového příkopu. Je to kráva a příkop je jí zhotoven přesně na míru.

NA LIETAVSKÝ HRAD A SLUNEČNÉ SKÁLY - 19. ČERVENCE 1990.

Přes Žilinu se dostáváme do Lietavské Lúčky a jdeme po modré značce. Ta se ztrácí a my se ocitáme v lomu. Značkař ji zapomněl zatřít. Od té doby co tu vedla se lom rozšířil. Obcházíme jej dlouhým obloukem a vycházíme na kopec. Na dalším kopci vidíme hrad a už víme kde jsme. Pořádně jsme se zapotili, než jsme se dostali k prolézání mezi jeho strmými zdmi křížem krážem. Usadíme se pod věží s vyhlídkou na Lietavskou Svinnnou. Trochu nás zmrazí prudké protější stráně Skalky. Tam se budeme škrábat, ale napřed musíme projít kotlinou, přes dědinu pod námi. Po hodině a půl vidíme ze Skalek hrad pod námi na protějším kopci, ale byla to fuška. Pod vrcholem je studánka. Znovu dolů. Les se rozestoupil a ze skalní plošiny přehlížíme areál lázní Rájecké Teplice s přilehlým okolím. Vcházíme do lázní. Mamka pije kávu, já se cpu hamburgerem, René ochutnává gofri. Pokračujeme po naučné stezce plné malin. Nakoukneme do jeskyně. Tam to šlo, ale dolů Renatka bez pomoci nemohla. Vidíme samotnou, vysokou, ostrou skálu přímo u silnice. Ještě jednou stoupáme do skal. Přes úzké údolí jsou v řadě betonové sloupy, zátarasy z války. Mamka je v krizi. Nadává na všechny kopce co jich tu je. A jsme v dědině. Je celá zaprášená od cementu z cementárny uprostřed. Je to Lietavská Lúčka.

DO ČIČMAN - 20. ČERVENCE 1990.

Suľovské skály máme prochozené. Chtěli bychom se přesunout do kempu v Belušských Slatiňanech, tak jak je zakreslen v mapě a jsou o něm informace v průvodci Strážovské vrchy. Nikde jsme jej nenašli, ani o něm nikdo v širokém okolí nevěděl. Odjíždíme do Čičman a kupodivu nacházíme ubytování v hotelu za 25 Kčs lůžko na den. Mamka dělá pořádek u recepční. V koupelně a umývárně je špína, rovněž tak na záchodě. Chce si vše uklidit sama. Nenechaly ji. Recepční s uklízečkou po chvíli přišly a trochu uklidily. Uklízí se tu asi jednou za týden. Dostali jsme to pocítit. Zítra se nedostaneme dříve ven, dokud nepřijdou zaměstnanci, to je po půl sedmé. Večer jdeme obdivovat typické čičmanské dřevěnice, pomalované bílými ornamenty. Tento den se dozvídáme, že nám zdražili benzin z 8 Kčs na 12 Kčs.

HŘEBENOVKU ZAČÍNÁME NA FAČKOVSKÉM SEDLE - 21. ČERVENCE 1990.

Na Fačkovské sedlo jsme vyšli pěšky od čičmanské křižovatky, kam jsme se dopravili autobusem. Ze sedla jsme prudce vystoupili na Homolku a pokračovali na Čičmany. Překrásná hřebenová túra s výhledy na všechny strany. Kľak máme stále na očích. V dálce se nám ukazuje Velký a Malý Manín, před námi poznáváme Strážov. Mamka provádí stryptýz, je jí horko. Objevili jsme plané třešně. Po túře zajedeme na pěkné místečko za Čičmany a tam si vaříme oběd. Čičmany jsou malá dědinka, která má hotel, sjezdový areál, továrnu na papuče, muzeum, turistickou ubytovnu. Celý večer nám pod okny hotelu mečí kůzle.

VÝSTUP NA STRÁŽOV - 22. ČERVENCE 1990.

Na úpatí Strážova jsme objevili další planou třešeň. Přišla nám vhod. Stoupání strmé, ale zvládli jsme jej poměrně dobře. Vrcholové skály jsou porostlé skalničkami. Ošlehané, zakrslé stromy nám připomínají, že tu nebývá vždy pohoda. Výhled, to je nádhera. Okolní kopce jsou v oparu. Zliechov dole je maličký. Zapíšeme se do vrcholové knihy. Posedíme hodinu. Sešup do Zliechova a dál na Predhorie. Vykoupeme nohy ve Strážovském potoku, obereme trsy malin kolem a znovu šlapeme. Poslední výstup je do sedla Samostrel. Na většině průsmyků a velkých rozcestích stojí kříže s čerstvými květinami. Večeříme na oblíbeném místě u Rajčanky. Poslední noc v čičmanském hotelu nám zpříjemňuje zpěv z hospody.

ODSKOČILI JSME SI DO MOJTÍNA - 23. ČERVENCE 1990.

Loučíme se s Čičmanama a odjíždíme do Košeckého Rovného. Obchod je zavřený. Mléko přišla rozdávat hospodská. Koupíme si a snídáme. Pak se vydáme do Mojtína. Tento leží na náhorní planině a tak nás zase výstup nemine. Nad Mojtíně je krásně. Začínají vedra. Buzolou objevujeme na obzoru Hričovský hrad, kousek nalevo Povážský hrad. Poznáváme Manín a Povážskou Bystricu. V lese pozorujeme těžbu dřeva. Později hledíme na Strážov a opět scházíme do Zliechova, tentokrát z opačné strany. Po cestě do Košeckého Rovného nás zastavují lidé a dávají se s námi do hovoru. Pamatují se na nás už ráno u mléka. Do Stredné doliny se dostáváme přes sedlo Vápenica. Obdivujeme starou paní, jak snáší ze sedla otep dříví, za kterou ji není pomalu vidět. Najíždí na nás ovádi, kterých je tu velké množství. Máme štěstí. Po příchodu k hlavní silnici přijíždí autobus. Odjíždíme si pro Žofku, abychom se sem opět vrátili. Uvaříme, pojíme a chystáme se k přespání pod širákem, mimo mamky. Ta spí v autě. Do noci pozorujeme, jak se rozsvěcují jednotlivé hvězdičky. V noci je nám dost horko.

NA VÁPEČ PO DRUHÉ - 24. ČERVENCE 1990.

Vyspali jsme se celkem dobře. Auto necháváme v Prejtě. Odjíždíme prvním autobusem do Ilavy. Původně jsme měli v plánu pokračovat v hřebenovce z místa kam jsme došli a přijít do Prejty. Ale žádný autobus nejel. Změnili jsme plán a vyšli z Ilavy. Vápeč (956 m.n.m.) se nám stále přibližuje. Jeho ostrý vrchol je dominantou kraje. Jdeme většinou, stále do mírného kopce. V osadě Háj mamka vyprosí vodu. Budeme ji potřebovat. Brzy na to budeme zdolávat poslední velký vrch této dovolené. Pot z nás jen leje. Poprvé jsme vystupovali na Vápeč s Pavlem před 13-ti lety, když mu bylo šest roků. Byla to vůbec první naše túra. Tenkrát jsme nahoru nedošli. Pavel měl žízeň a studánka pod vrcholem byla vyschlá. Dnes ji nacházíme krásně upravenou a teče. Tehdy byl svah téměř holý. Dnes je porostlý bučinou a křovím. Vrchol je vápencová skála. Vyškrábeme se tam všichni tři. Začal foukat ostrý vítr. Když jsme se postavili, nebylo to první chvíli příjemné. Nejhorší to bylo s mamkou. Ta se držela vrcholového sádníku a bála se stoupnout. Vždyť ke kraji to bylo pouhé dva metry. Kruhový rozhled nejkrásnější za celou dovolenou. Vidíme louku, kde nás pozorovala srna, Ilavu a dědinku Kopec, kam budeme scházet, dokonce i křižovatku, odkud odjedeme autobusem. Kľak, kde jsme začínali. Horná Poruba se nám rozrostla. Louky kolem porostly stromy a křovím. Za třináct roků se vše hodně změnilo, ale v paměti nám toto místo zústalo dodnes. Zapíšeme se do vrcholové knihy a sestupujeme. Značka se nám ztrácí. Kopec vidíme, tak si to natřeme přímo lesem, přes louky. Za chvíli jsme u křižovatky. Autobus přijíždí. Řidič je pirát. Pouští řízení, otáčí se k cestujícím a dráždí je. Jsme rádi, že jsme v Prejtě. Naše další tábořiště je kemp v Trenčíně.

DO TRENČANSKÝCH TEPLIC - 25. ČERVENCE 1990.

Všichni se diví, že se tak pozdě vstává. Dnes vycházíme z Trenčína, máme čas. Přejdeme do Kubry a odtamtud k pramenu kyselky. Posedíme a ochutnáme. Kdo nechce pít kyselku, může si koupit v kiosku pivo. Jdeme většinou lesem bez většího stoupání. Jeden krátký výhled na Dubnicu nad Váhom. Trenčanské Teplice se objevují v kotlině až na poslední chvíli. Posedíme na zmrzlině, prohlédneme si lázeňský areál a lokálkou odjíždíme do Trenčanské Teplé, dále vlakem do Trenčína. Tu začíná mamce krize a má komplexy, že ji všichni pozorují. Brambory nám došly, vaříme k večeři rýži.

CELÝ DEN LENOŠÍME - 26. ČERVENCE 1990.

Ráno se podíváme do města a nakoupíme. Potom si lehneme k Váhu, opalujeme se a koupeme se. Kemp je na ostrově. Nedaleko je železniční přejezd. Když jede vlak, připadá nám to, jako by kolem projížděly tanky.

HĚBENOVKU KONČÍME POD VÁPEČEM - 27. ČERVENCE 1990.

Vycházíme z Trenčanských Teplic. Dopravili jsme se sem vlakem. Ze skály Omšenianské Baby si prohlédneme Omšenie. Tady má les pralesovitý charakter. Různě pokroucené buky plné boulí, prorostlé popínavými rostlinami jako lodní lana jsou všude kolem. Je velké dusno. Vápeč se ukázal poprvé, potom podruhé. Nakonec i s Horní Porubou. Stojíme na silnici v místě, odkud jsme viděli Vápeč před třinácti lety. Sejdeme do dědiny, počkáme na autobus do Ilavy, vlakem do Trenčína a je nejvyšší čas skončit. Poslední noc, poslední rachocení vlaků na mostě. Zítra odpoledne se vrátíme domů.

Benzin, jízdné: 269,-
Ubytování: 518,-
Jídlo: 570,-
Celkem: 1.357,-

 Datum Čas Délka Převýšení
15.8. 5 1/4 hod. - 596 m
16.8. 5 3/4 hod. - 530 m
17.8. 5 1/2 hod. - 400 m
18.8. 5 1/2 hod. - 500 m
19.8. 3 3/4 hod. 5,5 km 910 m
20.8. - - -
21.8. 4 1/2 hod. 4 km 613 m
22.8. 6 1/2 hod. - 1055 m
23.8. 7 hod. - 693 m
24.8. 5 3/4 hod. - 706 m
25.8. 4 3/4 hod. - 259 m
26.8. - - -
27.8. 4 1/2 hod. - 401 m
   58 3/4 hod. 9,5 km 6.663 m
   Celkem: 185,5 km