Úvod / Reportáže / Krkonoše 2016

ŠPINDLERŮV MLÝN  

Špindlerův Mlýn v našich vzpomínkách a fotografiích 

- Směr Krkonoše - IT Centrum - Vrchlabí - Harrachov - Pec pod Sněžkou - Špindlerův Mlýn - Janské Lázně -
- Fotogalerie - Otázky a odpovědi - Vyhledejte si ubytování v Krkonoších -

Horské město Špindlerův Mlýn leží v nadmořské výšce 718 metrů jižně od místa, kde spojují své vody Labe a Bílé Labe. Od 16. století se v těchto místech vydávali do neprostupného pralesa hledači drahých kamenů a rud, později horníci, kteří tyto rudy těžili. Při těžbě bylo potřeba hodně dřeva a tak se do těchto míst dostali rakouští dřevaři, kteří na vzniklých mýtinách stavěli obydlí zvané boudy a chovali kozy a krávy. Vznikaly i malé osady, např. Bedřichov, Labská, Svatý Petr. V roce 1765 přestěhoval do centra současného města svůj mlýn mlynář Špindler ze Svatého Petra. V roce 1865 se tady ubytovali výletníci z Vratislavi a později sem jezdili i se známými pravidelně. Místní začali rozšiřovat boudy a budovat trasy. Postupně tak vzniklo jedno z nejvýznamnějších středisek cestovního ruchu u nás.

Z Vrchlabí jsme se vydali na sever po silnici č. 295. Slinice vedla proti proudu řeky Labe. Chvíli po tom, co jsme vyjeli z Vrchlabí, míjeli jsme dva významné ski areály. Ski areál Bubákov v Hořejším Vrchlabí, který kromě vleků disponuje čtyřsedačkovou a kabinovou lanovkou a ski areál Herlíkovice v Herlíkovících, který kromě vleků disponuje čtyřsedačkovou lanovkou. Ta vede pod vrchol Přední Žalý (1019 m), který jsme navštívili při pobytu Krkonoše 2011. Dojeli jsme do Labské soutěsky, kde se v korytě Labe nachází skalní peřeje, prahy a obří hrnce. Za Přední Labskou jsme spatřili Michlův mlýn, ve kterém bylo zřízeno informační středisko. Dojeli jsme k vodní nádrži Labská, vybudované už v roce 1916. Projeli jsme Špindlerův Mlýn až na sever a zaparkovali u lanovky na Medvědín - karta.

Koupili jsme si zpáteční rodinnou jízdenku na sedačkovou lanovku za 730,- Kč. Obdrželi jsme karty. Za každou jsme ještě zaplatili vratnou kauci 50,- Kč. Čtyřsedačková lanovka na Medvědín byla uvedena do provozu v roce 1994. Je dlouhá 1910 m a překonává výškový rozdíl 490 m. Vyjeli jsme na Medvědín (1235 m). Nahoře se nachází televizní vysílač, dětské hřiště a startovací místo pro paragliding. Jsou odtud také výborné výhledy. Vydali jsme se po červené turistické značce, po Bucharově cestě. Došli jsme do sedla mezi Medvědínem a Zlatým návrším. Jsou tady mokřady zvané Svinské louže, přes které vede dřevěný chodníček. Název získaly od divočáků, kteří se tady údajně koupou v bahně. Ze sedla jsme pokračovali do kopce k vyhlídce, kterou pojmenovali po lesmistru Ludvíku Šmídovi.

Šmídova vyhlídka nad Strmou strání nám nabídla výhledy na hřeben Krkonoš od Vysokého kola přes Dívčí kameny, Špindlerovku, Malý Šišák, až na Stříbrný hřbet a Luční horu. Mezi nimi vykukovala i Sněžka a pod ní Luční bouda. Od vyhlídky jsme sešli k asfaltové cestě, která nás vedla pod Zlatým návrším, kde se o Velikonocích v roce 1913 při mezinárodním lyžařském závodu na 50 km stala při radikální změně počasí tragédie. Při stoupání se nám naskytly nádherné výhledy na jih do podhůří Krkonoš. Asfaltová cesta nás dovedla k Vrbatově boudě (1397 m). Byla otevřena v roce 1964 a pojmenována po Václavu Vrbatovi, který tragicky zahynul ve zmiňovaném závodě spolu s Bohumilem Hančem. Nedaleko Vrbatovy boudy stál kiosek s turistickým informačním střediskem.

Po zelené značce jsme vystoupali k Mohyle Hanče a Vrbaty, památníku zmiňované tragické události z roku 1913. Byla tady zřízena vyhlídka nad Harrachovou jámou. Naskytly se nám výhledy od Lubochu přes Vysoké Kolo, Sněžku až k Zlatému návrší. Jako na dlani jsme měli Labskou boudu s Labskou roklí. Zelená značka nás dovedla k rozcestníku Nad Kotelní jámou na Vrbatově návrší. Po levé straně jsme spatřili Kotel (1435 m) a Harrachovy kameny s ledovcovými kary Malá Kotelní jáma a Velká kotelní jáma. Dostali jsme se do oblasti velkého výskytu řopíků, charakteristických objektů našeho pohraničního opevnění z roku 1938. Pokračovali jsme po žluté značce kolem Hančovy, Harrachovy a Pančavské louky. Došli jsme k hraničnímu bodu čtyř polesí U Čtyř pánů (1339 m).

Byli jsme na okraji Pančavské louky, rozlehlé subalpinské louky s rašeliništěm severského typu. Maximální hloubka rašeliny zde dosahuje 3,5 metru. Roste tady vzácná flóra - ostřice tuhá, ostružník moruška, vrba laponská a další. Pramení tady říčka Pančava. Pokračovali jsme po žluté značce. Vpravo jsme měli Pančavskou louku, vlevo Mumlavskou louku a před námi Labskou louku a za ní dominantní vrchol Violík (1472 m). Velká část louky je porostlá klečí a trávou smilkou tuhou. Část louky tvoří vrcholové rašeliniště na náhorní plošině se vzácnými druhy rostlin - všivec sudetský, ostružník moruška. Přes Labskou louku vedla historická obchodní stezka mezi Českem a Slezskem, zvaná česká stezka. Před námi už byl hlavní turistický cíl této části Krkonoš - Pramen Labe.

Symbolický pramen Labe opatřený betonovou skruží leží v nadmořské výšce 1386 m. Skutečný pramen leží o několik desítek metrů severněji ve výšce 1387 m v rašeliništi. Název získalo Labe už ve starověku, kdy jeho povodí obývali Keltové. Elb znamenalo Velká řeka. Pramen Labe byl v roce 1684 vysvěcen biskupem Janem z Talemberka a tím se do té doby sporná Labská louka stala Českým územím. Okolí pramenu bylo upraveno v roce 1968 do dnešní podoby. Na kamenné zídce je umístěno 26 znaků měst, kterými Labe protéká. Jsou to města česká a německá. Od pramene překonává Labe velké výškové rozdíly. Labským vodopádem spadá do Labské rokle a do Labského dolu. Jeho cesta vede přes České středohoří do Německa a po 1154 km se vlévá do Severního moře.

Po chvíli odpočinku jsme pokračovali po žluté značce až na konec Labské louky. Došli jsme k České budce (1417 m) na hlavním hřebenu a současně na česko - polské hranici. Odtud jsme pokračovali po Cestě česko - polského přátelství ke skalisku Violík (1472 m). Během cesty jsme měli výhledy na celou naši trasu od Zlatého návrší po Kotel včetně náhorní planiny tvořené Labskou, Mumlavskou a Pančavskou loukou. Pod námi ležel turisty obklopený Pramen Labe. A před námi dominanta západních Krkonoš - Vysoká pláň (1497 m) s bývalou turistickou chatou Wawel, která v současné době slouží jako polský rozhlasový a televizní vysílač. U nás je známá jako Bouda u Sněžných jam. Nejvyšší bod vrcholu tvoří skalisko Krakonošova kazatelna na polské straně.

Pod Vysokou plání, na polské straně hranice, jsou dva mohutné ledovcové kary vyhloubené ledovci v krkonošské žule - Śnieżne Kotły, Sněžné jámy. Ve stěnách kotlů jsou vyhloubeny hluboké žleby a pod nimi jsou rozsáhlá suťová pole. Každý je uzavřený 15 m vysokou morénou. Mały Śnieżny Kocioł, Malá Sněžná jáma je na severním svahu. Je dlouhá přibližně 550 m, široká 400 m a hluboká 300 m. Kolmé stěny jsou vysoké přibližně 80 m. Wielky Śnieżny Kocioł, Velká Sněžná jáma je na východním svahu. Je dlouhá přibližně 800 m, široká 600 m a hluboká 300 m. Kolmé stěny jsou vysoké přibližně 100 m. Na jejím dně jsou dvě ledovcová jezírka Śnieżne Stawki, Sněžná jezírka. Sněžné jámy odděluje od sebe hřeben Grzęda. Rostou zde koniklec alpský, lýkovec jedovatý, oměj tuhý, zimozel severní a další.

Velkou Sněžnou jámu jsme si prohlédli z několika vyhlídek a po žluté značce jsme sestupovali po pláni k Labské boudě. Cestou jsme se zastavili u Kamenné studánky, kde se nachází druhý nejvýše položený pramen v České republice. Nad Labskou roklí jsme se připojili na zelenou značku a mostkem přes Labe, které o něco níž spadalo Labským vodopádem do Labské rokle a Labského dolu, jsme došli k Labské boudě (1340 m). Údajně už v roce 1830 tady jedna žena postavila budku z kamení a prodávala v ní kozí sýr, mléko a kořalku. Devátové a Šírové přizpůsobili stavení pro ubytování hostů. Hrabě Jan Harrach provedl další přestavbu. V roce 1965 bouda vyhořela. Nová Labská bouda se začala stavět v roce 1969 a v roce 1975 byla otevřena. Nyní ji vlastní stejná společnost jako Luční boudu.

Pokračovali jsme po červené turistické značce. Napravo nad sebou Pančavskou louku, nalevo pod sebou Labský důl. Cestička nás dovedla k Ambrožově vyhlídce, pojmenované po ochránci přírody, členovi KČT a autorovi mnoha map Jindřichu Ambrožovi. Naskytl se ná výhled na východní Krkonoše s vykukující Sněžkou. Pod námi byl Labský důl s meandry Labe. Pokračovali jsme k říčce Pančavě, která tady padala přes hranu Labského dolu do Pančavské jámy a vytvořila ojedinělý stupňovitý vodopád, vysoký 140 metrů. A opět nádherné výhledy na panoama Krkonoš. Červená značka nás dovedla k Hančově pomníku postaveném na místě, kde byl vyčerpaný Bohumil Hanč nalezen. Zemřel po převozu na Labskou boudu. Kolem řopíku jsme došli k Vrbatově boudě, kde jsme poobědvali.

Zpět k horní stanici lanovky na Medvědín jsme se vrátili stejnou cestou, kterou jsme na Vrbatovu boudu přišli. Celkem jsme ušli 15,5 km. Čekali jsme jen 5 minut a sjeli jsme dolů do Špindlerova Mlýna. Cestou jsme si vychutnávali výhledy na Špindlerův Mlýn a vodní nádrž Labská. Před námi byly Kozí hřbety a Pláň s vyhlášenými sjezdovkami. Vedle Luční hory na nás opět vykukovala Sněžka v celé své kráse. V automatu jsme vrátili karty na lanovku a obdrželi jsme zpět kauci. Tu jsme hned nasypali do dalšího automatu a zaplatili jsme parkovné ve výši 120,- Kč - lístek - a na kartu jsme vyjeli z parkoviště ven. Do Vrchlabí jsme se vrátili opět po silnici č. 295. Zbytek dne jsme strávili v pohodlí IT Centrum sledováním Olympijských her v Rio de Janeiro.

- Směr Krkonoše - IT Centrum - Vrchlabí - Harrachov - Pec pod Sněžkou - Špindlerův Mlýn - Janské Lázně -
- Fotogalerie - Otázky a odpovědi - Vyhledejte si ubytování v Krkonoších -