Úvod / Reportáže / Krkonoše 2016

HARRACHOV  

Harrachov v našich vzpomínkách a fotografiích 

- Směr Krkonoše - IT Centrum - Vrchlabí - Harrachov - Pec pod Sněžkou - Špindlerův Mlýn - Janské Lázně -
- Fotogalerie - Otázky a odpovědi - Vyhledejte si ubytování v Krkonoších -

Horské město Harrachov leží pod Čertovou horou na hranici Krkonoš a Jizerských hor v nadmořské výšce 665 metrů. Leží také v těsné blízkosti česko - polské hranice. Původní obec se jmenovala Dörfl a byla založena v 17. století. Začátkem 18. století byla obec přejmenovaná na Harrachsdorf po jeho majitelích. Současný Harrachov vznikl po druhé světové válce spojením Harrachova, Rýžoviště a Nového Světa. V Rýžovišti, nejstarší hornické osadě v Krkonoších, byla v 17. století založena sklárna. Začátkem 18. století byla tato sklárna přestěhována na Nový Svět. Sklářství proslavilo Harrachov po celém světě. V současné době je známým sportovním střediskem s vyhlášenými sjezdovkami a pěti skokanskými můstky. Je centrem turistiky západních Krkonoš [Mapa].

Z Vrchlabí jsme se vydali na západ po silnici č. 14 a hned za říčkou Bělá jsme opustili Královehradecký kraj a vjeli jsme do Libereckého kraje. Přes Horní Brannou - část Valteřice a Jilemnici - část Hrabačov jsme se dostali k říčce Jizerce, která nás dovedla do místa, kde se vlévá do řeky Jizery u Horní Sytové. Tady jsme se stočili na severozápad a údolím Jizery jsme pozvolna stoupali z podhůří Krkonoš do jejich západní části. Silnice vedla souběžně s řekou a nabízela nám nádherné pohledy na její řečiště. Dojeli jsme až ke Kořenovu, kde se do Jizery vlévala Mumlava. Ta už si cestu razila divočejším způsobem. Pokračovali jsme proti jejímu toku a míjeli jsme Pilský vodopád. Přes Nový Svět a Harrachov jsme dojeli po obchvatu na centrální parkoviště, kde jsme zaplatili 60,- Kč [Lístek].

Od Centrálního parkoviště jsme pokračovali cestičkou a následně silničkou směrem k bývalým rudným dolům, kde bylo v roce 2003 zřízeno Hornické muzeum. Rudné doly jsou zde známé už od poloviny 18. století. Průzkum začal v roce 1947 a o deset let později se zde začalo těžit. Úpravou rudy se získával fluorit, baryt, galenit, křemen a dalších 38 minerálů. Doly mají sedm pater. Během těžby bylo vyraženo 21,5 km chodeb a 5391 komínů. Těžba byla ukončena v roce 1992. Návštěvníkům je k dispozici muzeum a prohlídková štola. Hornické muzeum je v provozu od konce dubna do konce října a vstupné je 110,- Kč. Vstupné jen do muzea je 30,- Kč. Před budovou muzea nás zaujal vagónek, na který se nakládala vytěžená ruda.

Od muzea jsme pokračovali proti proudu Mumlavy k hranicím Krkonošského národního parku. Divoká říčka si zde razila cestu na žulovém podloží a tvořila malé kaskády a mísy. Připojili jsme se k žluté turistické značce, která nás přivedla na mostek přes Mumlavu, ze které býl překrásný pohled na Mumlavský vodopád. Vodopád se nachází v nadmořské výšce 760 metrů a je vysoký přibližně 9 metrů. Za sekundu tudy proteče 800 litrů vody. Je to jeden z nejvodnatějších vodopádů v České republice. Vodopád je v každém období jiný. Na jaře je nejmohutnější, v zimě je to ledopád. Kousek od vodopádu je Mumlavská bouda, kterou zřídil v roce 1879 hrabě Harrach. V roce 1909 vyhořela a opět byla obnovena. Nedaleko je ještě Srub u lišáka, který nabízí občerstvení.

Po stezce jsme pokračovali ještě kousek nad Mumlavský vodopád. Nakytl se nám pohled na dokonalé přírodní útvary vyvořené v Mumlavě - obří hrnce hluboké 2,1 a 2,9 metru. Vznikaly tisíce let tak, že ve skalním podloží se v nepatrné misce tvořil vodní vír, který kroužil pískem. Tak postupně brousil misku a zvětšoval ji. Časem se přidávalo větší kamení, které se postupně rozpadalo a vyplavovalo. Tento proces probíhal i tisíce let a vytvořily se tak hrnce s dokonale vyhlazenými stěnami. Kdo do nich vleze, téměř pokaždé z nich sám nevyleze. Modrá turistická značka pokračovala Mumlavským dolem dále až na hřebeny Krkonoš ke Krakonošově snídani a na Labskou louku. My jsme se však vrátili zpět k Mumlavskému vodopádu a ke žluté turistické značce.

Po ní jsme šli po hranici Krkonošského národního parku do Rýžoviště. Kdysi to byla samostatná osada, kde se těžily rudy. Bývala zde sklářská huť a tkalcovna. V současné době je tady významné turistické středisko. Z Rýžoviště ve výšce 725 metrů nad mořem jsme pokračovali dále po žluté značce na Studenov, do výšky 930 metrů nad mořem. Tady jsme odbočili na modrou značku, která nás dovedla k Chatě Studenov. Naskytly se nám první výhledy na hřeben Krkonoš. Konkrétně Szrenica (1362 m), horský hotel Schronisko na Szrenicy a Svinské kameny. Modrá značka nás vedla dál k rozcestí U Janovy skály (992 m), odkud to bylo jen kousek na Janovu skálu (1002 m). Tato skalní vyhlídka byla pojmenovaná po hraběti Johannu von Harrachovi.

Modrá značka nás dovedla po vrstevnici pod Čertovu horu, kde byl zimní kiosek u horní stanice sedačkové lanovky z Rýžoviště. Lavičky u kiosku nám přišly vhod k odpočinku a obědu z vlastních zásob. Odtud to už bylo kousek k nejvyššímu bodu našeho výletu - na Čertovu horu ve výšce 1020 metrů. Byla tady horní stanice sedačkové lanovky z Harrachova. Pro vyznavače létání na padácích a závěsných kluzácích jsou tady startovací plochy. Naskytly se nám výhledy na Jizerské hory s Ještědem a při sestupu po sjezdovce k rozcestí Pod Čertovou horou i na Harrachov. Od rozcestí jsme pokračovali po zelené značce ke skokanským můstkům, kterých je v Harrachově celkem pět. Jako první nás čekal mamutí můstek pro lety na lyžích.

O výstavbě šestého mamutího můstku na světě rozhodla komise FIS v roce 1970 na Mistrovství světa ve Vysokých Tatrách. O výstavbě můstku P120 (K185) společně s P90 (K120) právě v Harrachově se rozhodlo v roce 1974, v roce 1978 byla zahájena výstavba a dokončen byl o rok později. První závod na mamutím můstku proběhl v roce 1980. V roce 1983 se na něm konalo 7. Mistrovství světa v letech na lyžích. Krkonošský rodák Pavel Ploc tady překonal dosavadní světový rekord skokem dlouhým 181 metrů. V roce 1992 byl můstek zrenovován. Jeho konstrukční bod je 185 metrů a kritický bod 205 metrů. Nájezd je dlouhý 124,3 metrů a průměrná nájezdová rychlost se pohybuje kolem 103 km/h. Rekord můstku je 215,5 metrů a drží ho Švýcar Simon Ammann z roku 2011.

Na mamutí můstek jsme vystoupali po schůdcích a naskytl se nám pohled, který mají skokani před svým skokem. Od startovací lavičky jsme se dívali dolů na odrazovou hranu, buben, normový, konstrukční a kritický bod můstku, následovalo chvojkové pásmo a dojezdová dráha. Jediné co chybělo, tak sníh a barevné čáry vyznačující jednotlivé body. O něco níž jsme viděli po pravé straně menší můstek K120 a zázemí - komentátorské kabiny, věž rozhodčích a tribuny. A samozřejmě jsme měli Harrachov jako na dlani. Sešli jsme o něco níž k menšímu můstku K120 a naskytl se nám podobný pohled. Kolem zázemí jsme sešli dolů k malým skokanským můstkům K40, K70 a K90 a následně na dojezdovou dráhu velkých můstků. Odtud už to bylo kousek do Harrachova a k parkovišti. Ušli jsme 10,5 km.

- Směr Krkonoše - IT Centrum - Vrchlabí - Harrachov - Pec pod Sněžkou - Špindlerův Mlýn - Janské Lázně -
- Fotogalerie - Otázky a odpovědi - Vyhledejte si ubytování v Krkonoších -