Úvod / Komentáře JAK (NE)ZAPSAT DÍTĚ DO PASU 

I když neradi, museli jsme se zase jednou vydat na úřad. Tentokrát na Okresní úřad ve Vyškově, referát vnitřních věcí - oddělení cestovních dokladů. Chtěli jsme provést zcela triviální změnu v našich cestovních pasech - nechat si zapsat Lukáška do pasu. Pasy máme staré dva roky, v té době jsme si tam bezproblémově nechali zapsat Kamilku. V té době ale vše spadalo do kompetencí policie, ne Okresního úřadu. Na stránkách Ministerstva vnitra jsme si pro jistotu zjistili vše, co potřebujeme k provedení úkonu a zamířili jsme na Okresní úřad. Vystáli jsme si frontu na formulář, po vyplnění frontu na vlastní úkon.

Paní úřednice nás však velice brzy přesvědčila o tom, že na tomto Okresním úřadě se takové úkony nedělají na první pokus. Kromě vyplněného formuláře, rodného listu Lukáška, občanského průkazu a samotného pasu, po nás chtěla i Oddací list. Ten jsme samozřejmě s sebou neměli. Proč také. Zdůvodnila to tím, že potřebuje zjistit občanství našich rodičů, tedy Lukáškových babiček a dědečků. A tak jsme odešli s nepořízenou. Cestu do Vyškova jsme podnikli zbytečně.

Hned druhý den jsme zjišťovali jak to tedy s těmi doklady je. Na stránkách ministerstva vnitra se píše o rodném listu dítěte a cestovním pasu. Ostatní doklady uvádějí za spojkami "nebo" a "popřípadě" jako náhradní doklady. Na přímý dotaz na Ministerstvu vnitra jsme dostali "přímou odpověď" - ať si zavoláme za dvacet minut. Později jsme zjistili, že během těch dvaceti minut vše konzultovali s paní úřednicí na vyškovském Okresním úřadě. Nakonec odpověď byla taková, že obecně by nám změnu měli provést na základě námi původně předložených dokladů. Zdůrazněno však bylo to, že se jedná o obecný postup.

Máme tomu rozumět tak, že někde platí jeden postup a jinde jiný? Platí snad jen jeden postup a ten je daný zákonem. V našem případě je to Zákon o cestovních dokladech č.329/1999 Sb. a Zákon o nabývání a pozbývání státního občanství ČR č.40/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V tom prvním se jasně v §20 odst. 3 hovoří o náležitostech žádosti o provedení změn v cestovním dokladu a především v §21 o tom, že je žadatel povinen uvést v žádosti pravdivě všechny požadované údaje a jejich pravdivost prokázat. O prokazovaní jiných údajů než údajů uvedených v žádosti se v tomto zákoně nehovoří.

K prokázání údajů v žádosti nám tedy musel stačit platný cestovní pas, občanský průkaz pro prokázání trvalého bydliště a rodný list dítěte. V žádosti nebyly jiné údaje, než kterých pravdivost dokazují výše uvedené doklady. Paní úřednice nám vysvětlila, že oddací list potřebuje ke zjištění občanství Lukáškových babiček a dědečků, čímž se potvrdí občanství Lukáška. Skutečně svérázný způsob zjišťování státního občanství České republiky. Zákon č. 40/1993 Sb. jasně hovoří v §2 odst. a) o tom, že Státní občanství České republiky se nabývá narozením a v §3 odst. a) o tom, že Dítě nabývá narozením státní občanství České republiky, je-li alespoň jeden rodič státním občanem České republiky. To, že se dítě narodilo a komu se narodilo dokazuje rodný list, a to, že je rodič státním občanem České republiky dokazuje jeho platný Cestovní pas České republiky (jeden z dokladů občanství České republiky dle citovaného zákona).

Toto vše jsme samozřejmě paní úřednici sdělili, bohužel se však nezmohla na nic jiného, než neustále opakovat jedno a to samé: "My to máme v pokynech". Bohužel nemáme čas na to, abychom se dohadovali s úředníky o něčem, o čem se s nimi dohodnout nemůžeme. Jako asi většina občanů jsme se shrbili a předložili jsme i ten Oddací list aby si paní úřednice mohla někam poznamenat, že Lukášek má Státní občanství České republiky, protože jeho babičky a dědečci se narodili podle názvů měst a okresů s největší pravděpodobností na území současné České republiky - ti, kteří tvořili Zákon o nabývání a pozbývání státního občanství ČR by se asi zhrozili, jak se tento aplikuje v praxi.

Co nás na tom štve nejvíc? 1.) Museli jsme kvůli triviální změně v Cestovním pasu dvakrát cestovat do Vyškova, zbytečně tak ztratit čas a peníze za dopravu. 2.) Museli jsme poslouchat řeči paní úřednice o tom, že když nevíme jaké doklady si donést, tak si to můžeme u nich telefonicky zjistit (proč bychom to dělali, když máme přístup na Internet a na stránky Ministerstva vnitra, kde je vše jasně napsané?). 3.) Museli jsme poslouchat řeči paní úřednice o tom, že je vlastně ona ta hodná, která nás podruhé přijala mimo úřední hodiny (vlastně i za naše peníze, peníze daňových poplatníků). 4.) Abychom dosáhli toho čeho jsme chtěli, museli jsme stejně udělat to, co nám úřad nařídil, i když to nutně nevyžaduje zákon, protože kdybychom se zdlouhavě dohadovali, o nějakém vycestování do zahraničí s dítětem by se nám mohlo na nějaký čas jen zdát. 5.) Paní úřednice zbytečně nahlížela do dokladu, do kterého nahlížet nemusela (přeci se nebudeme každému na potkání svěřovat s obsahem oddacího listu).

2. června 2001 (21:51)